Tento e-shop využívá cookies a bez jejich použití není schopen fungovat. Nesouhlasím s použitím cookies na tomto e-shopu (zobrazí se prázdná stránka).
X
Menu

Struny pro Sitár - zkušenosti

Následující řádky jsou vyjádřením mého názoru a mé zkušenosti, ke které jsem došel léty experimentování s různými produkty. Doufám, že nějakou zkušenost ještě nabudu a je možné, že s vývojem materiálů, technologií a svého poznání některá stanoviska zde uvedená ještě přehodnotím.

Struny se podílí na zvuku nástroje velkou měrou. Doopravdy není možné, aby špičkový nástroj zněl dobře se špatnýma strunama. Naopak i průměrný nástroj s dobrým ostruněním je schopen podat lepší výkon (pozor, v žádném případě ne profesionální).

Mimo strun je zvuk nástroje samozřejmě ovlivněn dalšími faktory jako jeho konstrukce, použitý materiál, provedení spojů a zpracování detailů, povrchová úprava, kobylka a její uložení. Ale struny v tomto mixu pořád hrají velmi důležou roli.

Jsou vhodné sady strun?

Podle mne nejsou. Každý nástroj je trošičku jiný a požadavky každého hráče jsou lehce jiné. Ještě jsem nenašel sadu, která by nebyla kompromisem. Pokud chcete koupit sadu, doporučuji raději některého předního výrobce strun.

Jsou vhodné indické struny?

Indické struny nejsou tak dobře kalibrované a hlazené jako struny západních výrobců. Zvukový rozdíl u fosfor-bronzových strun a u mosazných strun je znatelný i laikovi. Pokud se zabýváme ocelovýma strunama, tam kvalita také nevítězí. Důvod pro volbu těchto strun spíše může být jejich povrchová úprava (nebo neúprava). Určitému stylu hry může více vyhovovat. Podle mé zkušenosti pokud však zvolíme stejný materiál dobrého západního výrobce, Indie zatím v kvalitě zaostává. Důvodem ke koupi pořád zůstává cena. Sady indických strun jsou levnější než sady západních strun.

Jak často se musí struny měnit?

Často. Podobně jako u kytary, struny mohou vydržet i léta. Jejich zvuk však degraduje v řádu měsíců. Vhodná perioda pro výměnu je cca 6 měsíců. Pokud se na strunách objeví oxidace, pak i dříve. Pokud hrajete doopravdy hodně, pak zvažte výměnu celého potahu každé dva měsíce.

Je oxidace strun nebezpečná?

Zdravotně nevím. Ale pro kobylku nástroje a pro celistvost naší kůže zajisté ano. Zaoxidovaná struna (mimo toho, že nezní) dokáže rozříznout kůži. Viděl jsem to již několikrát. Taktéž poškození kobylky jsou nepříjemná pro její opravu.

Jak zabránit oxidaci strun?

Oxidaci se dá zabránit uložením nástroje v suchém (ne přesušeném) prostředí, uložením vysoušecích pytlíků do obalu nástroje nebo aplikováním speciálních přípravků po každém hraní, které se dají koupit v každém obchodě. Je to výborný způsob jak prodloužit kvalitní zvuk strun. Jednou zoxidované struny je nejlépe vyměnit. Nouzovým prostředkem je jejich přebroušení smirkovým papírem. Tato praktika měla svůj půvab hlavně před lety, kdy nebyly k dispozici kalibrované struny s povrchovou úpravou. Přebroušení totiž spolehlivě zlikviduje obojí .

Co je nejdůležitější při výběru strun?

Zvolit správnou tloušťku a povrchovou úpravu. Pokud máte možnost, vyzkoušejte různé tloušťky strun. Až vyberete ty pravé, pak se zabývejte materiálem, ze kterého je struna vyrobena a její povrchovou úpravou.

Jaké tloušťky stun se používají?

Pro hlavní 1. strunu používejte 0.011 pokud jste začátečníci, nebo máte problém se šlachama. 0.012 dává o něco větší kontrolu nad strunou při jejím vytahování. Žádá si trochu jinak upravené jawari. Není vhodná pro úplné začátečníky. 0.010 je vhodná jako cvičební struna po úrazech, nebo při velmi dlouhém mechanickém cvičení. Také se dá použít, pokud levý prst ještě není uvyklý tlaku struny, nebo má poškozenou kůži (podkoží). Osobně používám 0.011. Je sice náročnější na kontrolu při meendech, umožňuje mi však hrát dlouho a také mi usnadňuje některé typy melodických ornamentů.

Pro basové struny je to trochu alchymie. Bráním se jednoznačnému doporučení, neboť jednotlivé nástroje se v tomto velmi liší. Já nejčastěji používám 0.0148 Ph-B.

Pa chicari – v Indii se někdy používá 0.012, podle mého je to dáno spíše nedostatkem vhodných strun. Vřele doporučuji 0.011 nebo (častěji) 0.010.

Sa chicari – 0.008 nebo 0.0085.

Rezonanční struny – 0.008 (zvláště pro studentské nástroje) nebo 0.0085. pozor u občasného použití 0.009 – jedná se o 12-13 strun, a každá z nich má vyšší tah na krk nástroje!!! Pokud je doopravdy chcete použít (patří spíše na surbahar), zvažte posunutí ladění jednotlivých strun směrem dolů.

Jakou povrchovou úpravu zvolit?

Silver coating je úžasný. Je ale velmi drahý a vydrží jen krátce. Osobně miluji struny potažené mosazí (výrobcem je německý Pyramid). Mají o něco kratší životnost, nemají rády vlhkost (zvláště při skladování ve smotcích) ale zní úžasně. Pokud však hrajete ve více nástrojích a používáte doopravdy silný attack, pak pro vás bude lepší vyhnout se povrchové úpravě úplně. Pocínované struny (často nesprávně označené „Silver“ zní také hezky a některé nástroje je mají velmi rády. Často u některých nástrojů kombinuji pocínované struny jako rezonanční a pomosazené (Gold) do horní řady.

Kde získat struny na testování?

Pokud mi napíšete, namixuji vám různé tloušťky a různé povrchové úpravy, nebo si zvolte již hotové sady na tomto webu. Po chvíli experimentování budete znát svou nejlepší volbu na několik dalších let. Minimálně do doby než se změní váš herní styl nebo parametry vašeho nástroje (případně celý nástroj).

Jiří Dohnal

P.S. zde ještě připojuji jeden z článků. který jsem před časem napsal:

V současné době je zcela jistě nejpopulárnějším nástrojem severoindické klasické hudby. Kolem sitáru panuje řada nedorozumění a nepodložených domněnek, které se opisují jedna od druhé v různých knihách a samozřejmě se šíří i raketovou rychlostí po internetu.

Sitár, tak jak jej známe dnes, není až tak starým nástrojem. Struktura a tonální kvalita současného designu je výsledkem tvrdé práce a experimentování umělců i řemeslníků. Tato spolupráce je vždy nutná. Málokdy se najde někdo, kdo má v sobě obojí – že by byl špičkovým hráčem i vynikajícím stavitelem sitárů. Sem tam se však takoví najdou i v dnešních dobách a jsem rád, že jsem se mohl setkat s několika z nich v Delhi  a v kolébce současného designu sitáru – v Kalkatě.

Je evidentní, že předlouhou sitáru byla vína – také tradiční indický nástroj. Sitár je však ve srovnání s vínou nejenom jednodušší pro převoz, ale také jednodušší pro hru. Což vzhledem k tomu, že sitár je jedním z nejkomplexnějších strunných nástrojů a hra na něj si žádá násobně více dřiny a praxe ve srovnání například s kytarou, to vypovídá o víně mnohé… Ale zpět k sitáru. Ten pravděpodobně vzniknul řetězem úprav z původního lidového nástroje, které ho změnily k doslova k nepoznání.

Zlatou érou sitáru jednoznačně bylo dvacáté století, kdy mnoho velkých jmen indické klasické hudby vybudovalo tomuto nástroji pevné místo ve světě hudby. Za všechny můžeme jmenovat Raviho Shankara, Nikhila Banerjeeho, Raise Khana nebo Valayata Khana. Popularita tohoto nástroje velmi rozdmýchala debatu o původu tohoto nástroje. V současné době převládají tři hlavní hypotézy jeho původu. Nicméně žádná z nich nebyla obecně akceptována a tak si budeme muset počkat na detailní výzkum, který bude jednou proveden. Řada částečných (i když velmi kvalitních) studií byla v poslední době publikována a pokud přibydou další, snad se dozvíme s jistotou, jak tomu doopravdy bylo. Je vskutku s podivem, jak emotivní diskuze na toto téma nastávají vzhledem k tomu, na jak málo faktech jsou postavené.

Mnoho lidí uznává jako tvůrce tohoto nástroje Amira Khushru. K tomuto však chybí jakýkoliv známý historický důkaz. Zdá se, že tento omyl nechtěně vytvořil Captain N. Augustus Willard, což nebyl britský kapitán, nýbrž úředník a hudebník ve službách jednoho z maharádžů v Madhya Pradéši. Tento muž napsal jednu z velmi populárních knih o indické hudbě. Tento text je dodnes velmi studovaný. Nicméně není úplně jasné, jak tento muž došel ke svým závěrům. Sám nebyl badatelem disponujícím přesnou metodologií. Spíše byl nadšencem a ve své době jistě přínosným. Jedna z možností je, že neměl na mysli Amira Khushru z dvanáctého století ale o hodně pozdější postavu – jednoho z následovníků Miona Tansena. Každopádně Amir Khushru nezmínil sitár v žádném ze svých mnoho děl. Oproti tomu zmiňuje doprovodný nástroj – tanpuru – jako nástroj se čtyřmi strunami (dvěma z hedvábí a dvěma z kovu).

Další z často citovaných omylů se týká jména sitáru. V populárních pramenech se tvrdí, že slovo sitár je derivací perského Seh-taru – třístrunného nástroje. Spíše se však jedná o sanskrtské slovo, které má významově blízko k „ukotvení“. Tento rozbor však nechávám jazykovědcům a odborníkům na staré jazyky.

Jisté je, že v 17. a  18. století původní sitár získal mnoho podob, které paralelně existovaly v různých částech severní Indie. V jedné ze svých variací dokonce disponoval třemi rezonátory. Největší vývojové skoky znamenalo zavedení ploché kobylky a v druhé polovině 19. století používání rezonančních strun. Nicméně i v dvacátém století byla vyrobena řada nástrojů, které rezonanční struny neměly.